„Víc novinářů než demonstrantů, tak by se dala charakterizovat očekávaná demonstrace proti policejní brutalitě na pražském Žižkově. Dokonce ani s přibývajícím časem protestujících nepřibývalo.“
Takto demonstraci shrnuli na idnes tv. Autonomní akce souhlasí, jen připojí nějaké další podrobnosti a úvahy.
První věcí je, že ještě více než novinářů a demonstrujících na místě bylo policistů. Hloučky civilní zásahovky se tentokrát ani nesnažily skrývat, kým jsou. Točily, fotily, monitorovaly a byly připraveny na zásah na mnoha místech. Nepřehlédnutelní byli i jejich uniformovaní kolegové v bočních uličkách a u policejních stanic. Nabízí se tedy otázka: Co takto velké nasazení mělo znamenat? Bála se policie, že demonstrující budou projevovat hněv se stejnou zuřivostí, jako to bylo zvykem po policejních vraždách v jiných částech světa? Nebo šlo o demonstraci síly a zastrašování, jehož cílem bylo odradit lidi od angažovanosti? Dost možná to byla kombinace obojího.
Policejní nasazení je problém, se kterým se musí vždy počitat. Nemělo by překvapit ani odradit. Obzvláště v případě, kdy jde o reakci na zmaření lidského života. Proč ale byla účast na demonstraci tak malá? Důvodů asi bude více. Dominantním je ale specifická praxe kultury odporu v českém prostředí. I když se rétoricky často podobá světovému dění, prakticky jde jiným zcela směrem.
Když v jiných zemích dochází k policejní brutalitě nebo vraždám, reakce bývají pohotové, živelné a rozhodné. V českém prostředí jsou charakterizovány zdrženlivostí, politikařením a byrokratizací. U tragického úmrtí Stanislava Tomáše lze sledovat podobnosti s úmrtím George Floyda. Jenže reakce až na drobné výjimky jsou zcela oddlišné. V USA se vzedmula spontánní vlna odporu, která přerostla v dlouhotrvající pouliční nepokoje. Hněv byl směřován proti symbolům represe, proti policejním stanicím, bankám a tržnímu spektáklu. Lidé vyvlastňovali a přerozdělovali komodity. Ničili vše, co ničí je. Nepředcházelo tomu žádné zdlouhavé domlouvání. Lidé byli v ulicích několik minut po vraždě a nečekali na žádný povel nebo stanovisko pléna. Věděli, kdo může za jejich příkoří, a spontánně se mu začali bránit. Dělali to individálně i kolektivně. Teprve v procesu tohoto pohybu se začala organicky projevovat koordinace, sdružování a domlouvání jak se pohnout dále. Autonomní iniciativa začala spontánními impulzy a teprve později došlo k jasnějšímu propojování účastníků a jejich vizí, aby iniciativa nabrala na organozované síle.
A jak to je v Česku? Rozhořčení lidé nejsou schopni jednat okamžitě. Chtějí se nejprve domlouvat, početně růst a teprve až potom jednat. Chybí jim rozhodnost. Schopnost pustit se do bitvy hned a ne, až se vše do detailu vykomunikuje. Tato nerozhodnost je zásadní problém. Dává zdání, že následující zlouhavě domlouvané aktivity budou kvalitnější, organizovanější, a tedy produktivnější. Ve skutečnosti však budou postrádat živelnou energii, která se rodí krátce po eskalaci konfliktu (např. po policejní vraždě) a s ubíhajícím časem se vytrácí. Možná se pak někde sejde více lidí, ale s utlumenou schopností pustit se do rozhodného střetu s původci útlaku.
Otázkou není, zda jednat spontánně nebo organizovaně, ale jak obojí vhodně propojit. Je velice frustrující vidět, jak někteří lidé staví falešné protiklady. Často mluví o autonomii, ale ve skutečnosti jsou autonomními aktivitami znechuceni a drží si od nich odstup. Romantizují si autonomní praxi v různých částech světa, ale ta místní jim smrdí. Jsou posedlí snahou boje kontrolovat, mít o všem přehled a být těmi , jejichž tváře jsou s boji spojeny, aby v očích druhých měli uznání a rostl jejich sociální kredit. Jsou podezřívaví k autonomní iniciativám, které nemohou snadno spojit s konkrétními lidmi. Volají po autonomii, ale děsí je, že něco probíhá bez jejich přičinění a kontroly.
Demonstrace svolaná na Prokopovo náměstí byla impulzem autonomní iniciativy. Poskytla prostor pro další jedince a skupiny, aby navázali vlastní autonomní inciativou nebo posílili tu započatou. Možnosti byly promarněny ve jménu zkostnatělého, nerozhodného a byrokratizujícího politikaření, kterému se v našich končinách říká radikální levice. Poučíme se z toho? Autonomní akce pod tímto prohlášením odkazuje na několik textů, které snad k poučení mohou přispět.
Autonomní akce doporučuje
